Systémové riziko ve financích je riziko zhroucení celého finančního systému nebo celého trhu, na rozdíl od rizika spojeného s jednotlivými subjekty, skupinami nebo složkami systému. Lze jej definovat jako „nestabilitu finančního systému, potenciálně katastrofickou, způsobenou nebo zhoršenou idiosynkratickými událostmi nebo podmínkami u finančních zprostředkovatelů“. Odkazuje na rizika vyvolaná vzájemnými vazbami a závislostmi v systému nebo na trhu, kdy selhání jednoho subjektu nebo skupiny subjektů může způsobit kaskádové selhání, které by mohlo potenciálně způsobit bankrot nebo pád celého systému nebo trhu. Někdy se také chybně označuje jako „systematické riziko“.
Systémové riziko se přirovnává k runu na banku, který má kaskádový efekt na další banky, jimž první banka v problémech dluží peníze, a způsobuje tak kaskádové selhání. Jakmile vkladatelé pocítí vlnový efekt selhání a obavy o likviditu se kaskádovitě rozšíří na peněžních trzích, může se na trhu rozšířit panika s náhlým útěkem ke kvalitě, což vyvolá mnoho prodávajících, ale málo kupujících nelikvidních aktiv. Tyto vzájemné vazby a potenciální „shlukování“ runů na banky jsou otázky, které tvůrci politik zvažují při řešení otázky ochrany systému před systémovým rizikem. Vlády a instituce monitorující trh (např. americká Komise pro cenné papíry (SEC) a centrální banky) se často snaží zavádět politiky a pravidla se zdánlivým odůvodněním ochrany zájmů trhu jako celku a tvrdí, že účastníci obchodování na finančních trzích jsou zapleteni do sítě závislostí vyplývajících z jejich vzájemného propojení. Zjednodušeně řečeno to znamená, že některé společnosti jsou považovány za příliš velké a příliš propojené na to, aby selhaly. Tvůrci politik často tvrdí, že jim jde spíše o ochranu odolnosti systému než o ochranu jednotlivce v tomto systému.
Často je snadné získat pojištění proti „systémovým rizikům“, protože strana, která toto pojištění vydává, si může strčit pojistné do kapsy, vydat dividendy akcionářům, vstoupit do insolvenčního řízení, pokud dojde ke katastrofické události, a skrýt se za omezenou odpovědnost. Takové pojištění však není účinné pro pojištěný subjekt.
Jedním z argumentů, který finanční instituce používaly k získání zvláštních výhod v případě úpadku derivátových smluv, bylo tvrzení, že trh je kritický a zároveň křehký.
Systémové riziko lze také definovat jako pravděpodobnost a míru negativních důsledků pro větší celek. S ohledem na federální finanční regulaci je systémové riziko finanční instituce pravděpodobností a mírou, že činnost instituce negativně ovlivní větší ekonomiku tak, že by ke zmírnění dopadů byl nutný neobvyklý a extrémní federální zásah.
Od roku 2010 je k dispozici obecná definice systémového rizika, která není omezena matematickými přístupy, modelovými předpoklady ani zaměřením na jednu instituci a která je zároveň první operacionalizovatelnou definicí systémového rizika zahrnující systémový charakter finančních, politických, environmentálních a mnoha dalších rizik.
Měření systémového rizika[]
Podle Americké asociace pojistitelů majetku (Property Casualty Insurers Association of America) existují dvě klíčová hodnocení pro měření systémového rizika, a to test „too big to fail“ (TBTF) a test „too interconnected to fail“ (TICTF). Za prvé, test TBTF je tradiční analýzou pro hodnocení rizika nutného zásahu vlády. TBTF lze měřit z hlediska velikosti instituce ve vztahu k národnímu a mezinárodnímu trhu, koncentrace tržního podílu a konkurenčních překážek vstupu na trh nebo toho, jak snadno lze produkt nahradit. Za druhé, test TICTF je měřítkem pravděpodobnosti a výše střednědobého čistého negativního dopadu na širší ekonomiku v případě, že instituce nebude schopna vykonávat svou běžnou činnost. Tento dopad se měří nad rámec produktů a činností instituce a zahrnuje ekonomický multiplikátor všech ostatních obchodních činností závislých právě na této instituci. Dopad závisí také na tom, jak je činnost instituce korelována s jinými systémovými riziky.
Too Big To Fail: Tradiční analýzou pro posouzení rizika nutného zásahu vlády je test „Too Big to Fail“ (TBTF). TBTF lze měřit z hlediska velikosti instituce ve vztahu k národnímu a mezinárodnímu trhu, koncentrace tržního podílu (například pomocí Herfindahl-Hirschmanova indexu) a konkurenčních překážek vstupu na trh nebo toho, jak snadno lze produkt nahradit. Zatímco ve většině segmentů finančního trhu působí velké společnosti, národní pojistný trh je rozprostřen mezi tisíce společností a překážky vstupu na trh v oboru, kde je hlavním vstupem kapitál, jsou relativně malé. Pojistky jedné pojišťovny pro majitele domů lze relativně snadno nahradit jinou nebo je převzít od státního poskytovatele zbytkového trhu, přičemž omezení plynulosti upisování vyplývají především z regulačních překážek v jednotlivých státech, jako jsou omezení cen a kapitálové mobility. Na americkém trhu pravděpodobně neexistují žádní pojistitelé TBTF nebo je jich velmi málo.
Příliš propojené, aby selhaly: Užitečnějším měřítkem systémového rizika než tradiční test TBTF je hodnocení „Too Interconnected to Fail“ (TICTF). Intuitivní analýza TICTF byla jádrem většiny nedávných federálních rozhodnutí o mimořádné finanční pomoci. TICTF je měřítkem pravděpodobnosti a výše střednědobého čistého negativního dopadu na širší ekonomiku v případě, že instituce nebude schopna vykonávat svou běžnou činnost. Dopad se měří nejen na produkty a činnosti instituce, ale také na ekonomický multiplikátor všech ostatních komerčních aktivit závislých právě na této instituci. Závisí také na tom, jak je podnikání instituce korelováno s jinými systémovými riziky.
Mezi faktory, které podporují systémová rizika, patří:
Až donedávna mnoho teoretických modelů financí poukazovalo na stabilizační účinky.
diverzifikovaného (tj. hustého) finančního systému. Nicméně,
některé nedávné práce začaly
zpochybňovat tento názor a zkoumat podmínky, za kterých může mít diverzifikace nejednoznačné účinky na systémové riziko.
V určitém rozsahu slouží finanční propojení jako
tlumiče otřesů (tj. propojení vytváří robustnost a převažuje sdílení rizik). Ale za hranicí zlomu
mohou propojení sloužit jako zesilovač otřesů (tj. propojení vyvolává křehkost a šíření rizika).
převažuje riziko rozptylu).
Jedním z hlavních důvodů regulace na trhu je snížení systémového rizika. Regulační arbitráž – přesun obchodů z regulovaného sektoru do méně regulovaného nebo neregulovaného sektoru – však uzavírá na trzích kruh a obnovuje systémové riziko. Například bankovní sektor byl podřízen regulaci s cílem snížit systémová rizika. Protože banky samy nemohly poskytovat úvěry tam, kde bylo riziko (a tedy i výnosy) vysoké, byl to především sektor pojišťovnictví, který takové obchody přebíral. Systémové riziko se tak přesunulo z jednoho sektoru do druhého a dokazuje, že regulace pouze jednoho odvětví nemůže být jedinou ochranou před systémovými riziky.
V oblasti projektového řízení a nákladového inženýrství zahrnují systémová rizika ta rizika, která nejsou jedinečná pro konkrétní projekt a projektový tým je nemůže v daném okamžiku snadno zvládnout. Tato rizika mohou vyplývat z povahy projektového systému společnosti (např. financování projektů před definováním rozsahu), schopností nebo kultury. Mohou být také způsobena úrovní technologie v projektu nebo složitostí rozsahu projektu či strategie jeho realizace.
Systémové riziko a pojištění[]
V únoru 2010 zveřejnil mezinárodní think tank The Geneva Association, zabývající se ekonomikou pojištění, 110stránkovou analýzu úlohy pojistitelů v systémovém riziku.
Při použití nejčastěji citované definice systémového rizika, kterou vypracovala Rada pro finanční stabilitu (FSB), na hlavní činnosti pojistitelů a zajistitelů zpráva dochází k závěru, že žádný z nich není systémově významný alespoň z jednoho z následujících důvodů:
Zpráva zdůrazňuje, že orgány dohledu a tvůrci politik by se při zavádění nové regulace měli zaměřit spíše na činnosti než na finanční instituce a že připravované regulační režimy v oblasti pojišťovnictví, jako je Solventnost II v Evropské unii, již dostatečně řeší pojišťovací činnosti.
Během finanční krize však malý počet kvazi-bankovních činností prováděných pojišťovnami buď způsobil úpadek, nebo vyvolal značné potíže. Zpráva proto identifikuje dvě činnosti, které, pokud jsou prováděny v širokém měřítku bez řádných rámců kontroly rizik, mají potenciál systémového významu.
Odvětví předložilo pět doporučení, která mají tyto konkrétní činnosti řešit a posílit finanční stabilitu:
Po zveřejnění prohlášení Ženevské asociace vydala v červnu 2010 Mezinárodní asociace orgánů dohledu nad pojišťovnictvím (IAIS) své stanovisko ke klíčovým otázkám finanční stability. Klíčovým závěrem tohoto prohlášení bylo, že „sektor pojišťovnictví je náchylný k systémovým rizikům vznikajícím v jiných částech finančního sektoru. U většiny pojistných odvětví však existuje jen málo důkazů o tom, že by pojištění vytvářelo nebo zesilovalo systémové riziko v samotném finančním systému nebo v reálné ekonomice.“
Zprávy na stejné téma vydaly i další organizace, jako je CEA a Americká asociace pojistitelů majetku (PCI).
Systémové riziko hodnotí pravděpodobnost a míru negativních důsledků pro větší celek. Pojem „systémové riziko“ se často používá v nedávných diskusích souvisejících s hospodářskou krizí, např. s krizí rizikových hypoték. Systémové riziko finanční instituce představuje pravděpodobnost a míru, že činnost instituce negativně ovlivní větší ekonomiku natolik, že by ke zmírnění dopadů byl nutný neobvyklý a extrémní federální zásah. Úpadek finančních firem v roce 2008 způsobil systémové riziko pro širší ekonomiku. Předseda Barney Frank vyjádřil obavy ohledně zranitelnosti finančních systémů s vysokým pákovým efektem vůči systémovému riziku a vláda USA diskutovala o tom, jak řešit reformu regulace finančních služeb a systémové riziko.