Hybridní cenné papíry jsou širokou skupinou cenných papírů, které kombinují prvky dvou širších skupin cenných papírů, dluhových a majetkových.
Hybridní cenné papíry vyplácejí předvídatelný (pevný nebo pohyblivý) výnos nebo dividendu do určitého data, kdy má držitel řadu možností, včetně konverze cenných papírů na podkladovou akcii.
Na rozdíl od akcie (vlastního kapitálu) má tedy držitel „známý“ peněžní tok a na rozdíl od cenného papíru s pevným úrokem (dluhu) existuje možnost konverze na podkladový vlastní kapitál. Mezi běžnější příklady patří konvertibilní a konvertibilní prioritní akcie.
Hybridní cenné papíry mají různou strukturu, a zatímco cena některých cenných papírů se chová spíše jako cenné papíry s pevným úrokem, jiné se chovají spíše jako podkladové akcie, na které se konvertují.
Tradiční hybridy byly obvykle strukturovány tak, aby cenné papíry reagovaly na cenu podkladové akcie. Ačkoli každý z nich má individuální charakteristiky, typicky:
Poznámka: Tento pevný konverzní poměr znamená, že cena těchto hybridů reaguje na pohyb ceny podkladové akcie. (Míra souvztažnosti se někdy označuje jako delta a tyto akcie mají obvykle deltu mezi 0,5 a 1).
Některé z těchto cenných papírů navíc obsahují minimální a maximální podmínky konverze, čímž vlastně dávají držiteli prodejní a kupní opci, pokud cena akcie dosáhne určité ceny.
Většina hybridních cenných papírů vydaných v poslední době se velmi podobá dluhopisům. Ačkoli každý z nich má individuální charakteristiky, typicky:
Od února 2005, kdy agentura Moody’s vydala nový soubor pokynů pro zacházení s dluhovými a kapitálovými hybridy, se popularita hybridních cenných papírů prudce zvýšila. Nové pokyny zavádějí „dluhovo-kapitálové kontinuum“ a umožňují institucím klasifikovat část hybridního cenného papíru jako vlastní kapitál a část jako dluh (což je posun od předchozích zásad, které započítávaly celou částku jako dluh). Tato změna umožnila společnostem vydat hybridní cenné papíry v době rekordně nízkých úrokových sazeb (a získat tak přístup k levnému kapitálu) a následně použít výnosy na odkup vlastních akcií (které mají velmi vysoké náklady na kapitál). Vzhledem k tomu, že pouze část rekapitalizace by byla v rozvaze uvedena jako dluh, umožnily hybridní cenné papíry společnostem odkoupit více akcií než dříve, aniž by to mělo negativní vliv na jejich úvěrový rating.
Nejoblíbenějším hybridem mezi finančními institucemi (bankami a pojišťovnami) je cenný papír typu Basket D. Basket D je odkaz na bod na Moody’s stupnici dluhového a kapitálového kontinua, který považuje hybrid za 75 % vlastního kapitálu a 25 % dluhu. Aby se cenný papír kvalifikoval, musí dávat emitentovi právo (nebo dokonce povinnost) převést cenný papír po uplynutí doby splatnosti na dluhopis s neurčitou nebo dlouhou dobou splatnosti a pozastavit výplatu dividend (ve skutečnosti kupónové platby, ale aby se zohlednila kapitálová povaha cenného papíru, používá se termín „dividenda“). Většina emisí typu Basket D byla strukturována tak, aby byla zachována i daňově odpočitatelná povaha jejich úrokových plateb, čímž se zamezí dvojímu zdanění/celnímu zatížení.