Seleukovská říše

Seleukovská říše byla helénistickým státem v západní Asii, který existoval od roku 312 př. n. l. do roku 63 př. n. l. a jeho hlavními městy byla Seleucie (a po roce 240 př. n. l. Antiochie). Založil ji generál Alexandra Velikého Seleukus po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. a ve válkách Diadochů soupeřila s dalšími následnickými královstvími Alexandra, zejména s Ptolemaiovým Egyptem na jihu. Na vrcholu své moci v roce 305 př. n. l. zahrnovala Seleukovská říše Anatolii, Persii, Levantu, Mezopotámii, Afghánistán a části Střední Asie. Seleukové udržovali převahu řeckých zvyků, kde dominovala řecká politická elita, většinou v městských oblastech (posílená imigrací z Řecka), ale perská a aramejská se stala běžnými jazyky celé říše. V roce 305 př. n. l. byl Seleukos nucen postoupit rozsáhlé území západně od řeky Indus maurskému vládci Chandraguptovi Maurjovi, čímž se vzdal Hindúkuš, Afghánistán a Balúčistán indiánům.Během počátku 2. století př. n. l. rozhodující porážka v bitvě u Magnesie z rukou Římské republiky zabránila Seleukovské expanzi do Anatolie a Řecka. V roce 188 př. n. l. se Seleukovci vzdali svých územních nároků západně od pohoří Taurus Pergamonu a Parthové pod Mithridatem I. z Parthie dobyli v polovině 2. století př. n. l. velkou část zbývajících východních provincií Seleukovské říše. Seleukovci nadále vládli nad rumpovým státem v Sýrii od Antiochie až do roku 83 př. n. l. arménský král Tigranes Veliký se ustanovil vládcem Sýrie. V roce 69 př. n. l. římská porážka Tigrana vedla k tomu, že Antiochus XIII. vládl nad nestabilním, obnoveným rumpovým státem. Římský generál Pompeius považoval Seleukovce za příliš problematické na to, aby si udrželi nezávislost, a tak se zbavil soupeřících seleukovských knížat a anektoval jejich zbývající území jako římskou Sýrii.