Hanns Martin Schleyer se narodil 1. května 1915 v Offenburgu v Bádensku v Německé říši. Jeho praprastrýc byl katolický kněz a pocházel z konzervativní rodiny. V roce 1933 začal studovat na univerzitě v Heidelburgu a 1. července 1933 vstoupil do SS poté, co byl krátce členem Hitlerjugend nacistické strany. Schleyer obvinil svou rodinu z nedostatku nacistického ducha a opustil své bratrstvo, když odmítlo vyloučit židovské členy. Schleyer byl zraněn při nehodě na západní frontě druhé světové války, když bojoval proti západním spojencům, a místo toho byl poslán do Prahy, Protektorátu Čechy a Morava, aby tam působil jako učitel. Krátce po začátku Pražského povstání v roce 1945 se Schleyerovi podařilo z města uprchnout, protože bylo rozerváno českými povstalci, německými vojáky a spojeneckými silami USA a Sovětského svazu. Tři roky po skončení války byl Schleyer držen jako válečný zajatec kvůli svému postavení důstojníka SS a po ukončení světové války se dal na průmysl. V roce 1951 vstoupil do Daimler-Benz a v letech následujících po válce se zapojil do zaměstnavatelských svazů. Schleyer se stal tak mocným, že měl současně tituly prezidenta Konfederace německých zaměstnavatelských svazů a Federace německého průmyslu. V důsledku toho se stal terčem komunistické Frakce Rudé armády, která ho nenáviděla kvůli jeho víře ve fašismus, kapitalismus a antisemitismus. Byl unesen při násilném únosu, při kterém byli partyzány RAF zastřeleni tři policisté, a Schleyer byl popraven 18. října 1977 svými vězniteli na ulici Charles Peguy ráno po „Noci smrti“ ve věznici Stammheim, při které policie západního Německa popravila najednou ve vězení Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou a Jana-Carla Raspe.