The Toadstool Tales

Příběhy o muchomůrce byly sérií úprav jiných děl, napsaných Beatrix Bloxamovou.[1][2] Obsahovaly sentimentální, „dezinfikované“ verze jiných děl, včetně Příběhů o bardovi Beedleovi, což byl způsob paní Bloxamové, jak je očistit, aby byla zachována nevinnost dětí. Beatrix Bloxamová se pustila do psaní Příběhů o muchomůrce kvůli „nezdravým postavám“ a tématům obsaženým v Příběhech o bardovi Beedleovi, které podle ní poškozovaly děti.[1]

Adaptace Čaroděje a skákacího hrnce

Mezi těmito úpravami bylo „čisté a vzácné“ přepracování Čaroděje a skákacího hrnce, jehož poslední odstavec obsahuje nesmysly vyvolávající nevolnost o tom, že „Wee Willykins“ vyléčí své „panenky“ ze svých „ubohých bříšek“, a pak jim dá sladkosti, připomene jim, aby si vyčistili své „zubní kolíčky“, a slíbí, že panenkám pomůže a už nebudou „starými nevrlými klobáskami“.[1]

Reakce kouzelnických dětí

Toadstool Tales byly všeobecně nenáviděny kouzelnickými dětmi a nakonec byly zakázány, pravděpodobně ministerstvem kouzel, protože měly tendenci vyvolávat nekontrolovatelné zvracení u dětí, které je četly, a také „okamžitý požadavek, aby jim byla kniha odebrána a rozmačkána na kaši“.[1]

Jméno The Toadstool Tales může být odkazem na skutečnost, že Beatrix Potter, po které mohla být Beatrix Bloxam pojmenována, byla amatérskou mykoložkou před vydáním knihy The Tale of Peter Rabbit.

Doporučujeme:  Kouzelnická knihovna v Praze